Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz varuje ve své nové knize „Meme Wars: Creative Destructions of Neo-classical Economics“ ekonomy, státní administrativu, banky i univerzity, že jsou chyceni do pasti mýtů ekonomických teorií. Dogmata a mýty jako je „Teorie efektivního trhu“, které se dají naučit snadněji než pochopit komplexitu, okolnosti a dlouhodobé dopady demografického růstu obyvatelstva regionu, kraje, státu, mezinárodní organizace či celé zeměkoule. Většina manažerů se bohužel chová, jako kdyby v našem denním životě platily vždy a za všech okolností mýty. Dnešní ekonomie se neopírá o žádné výsledky skutečného vědeckého bádání. Používá počítače, matematiku a fyziku, ignoruje ale nejnovější výzkumy týkajícího se životního prostředí a chování jednotlivých aktérů dnešní ekonomické reality. Ekonomové z různých institucí proto často nejsou schopni analyzovat komplexní globální témata a soustřeďují se pouze na to, aby ospravedlnili chování majitelů kapitálu, vedených cílem maximálního osobního užitku.

Joseph Stiglitz, který se charakterizuje jako ekonomický konzervativec, varuje, že takto pojatá ekonomie je silně politická. Na Harvardu se učí národohospodářská teorie podle knihy z pera bývalého Bushova ekonomického poradce a zprostředkovává studentům ideologický názor, podle kterého trhy fungují perfektně. U nás jsou o tomto mýtu přesvědčeni například mladí aktivisté ze Strany svobodných či mladí Konzervativci. A právě konzervativní politici vidí otázky životního prostředí jako čistě levicové téma. Což je ovšem dogma, které řada ekonomů vyvrací a označuje ho za mýtus nekonečného růstu, který je zcestný.

Ale pravda je taková, že ať už svět vidíte levicově či pravicově, tak v roce 2050 nebude svět už schopen uživit 10 miliard lidí, které by v té době měly na zeměkouli žít, říká další významný ekonomický teoretik Jeremy Grantham, jehož firma spravuje majetek ve výši 100 miliard amerických dolarů. Většina ekonomů, kteří pracují pro navýšení soukromého či polostátního či státního kapitálu, žije v bublině iluzí a nebere vážně veškerá varování, že je potřeba nastavit kormidlo jiným směrem. Pouze katastrofa gigantických rozměrů, jako jedna globální pandemie, by mohla možná ještě otřást způsobem myšlením a svědomím těch, co dnes tahají za nitky světové politiky.

Tragédií ovšem je, že ani levicové strany v Evropě nejsou schopny reflektovat realitu a přijít s návrhy radikálních změn politiky, která vede lidstvo do záhuby. Proto není žádný důvod se radovat z vítězství české levice v krajských volbách v ČR a nárůstu jejích celostátních preferencí. Je schopná snad současná ČSSD, třeba i s podporou komunistů, za stávající geopolitické situace změnit něco na faktu, že nejsme pány ve své zemi? Že jsme se stali periférií Evropy? Evropy, která není tažena jasně definovanými hodnotami, nýbrž je pouze součástí neoliberální ekonomické mantry: Je schopná česká pravice či levice dosáhnout zvýšení konkurenceschopnosti a bez ohledu na zájmy obyvatelstva zemí, lidí, kteří kapitál svou prací ve svých zemích rozmnožili.
 

Evropská unie je postavena na trojnásobně chybné konstrukci: Za prvé na všudypřítomné doktríně globalizace, kdy kapitál má mít všechny svobody a jeho tvůrci žádné, za druhé na použití neoliberální doktríny při výstavbě samotné Evropské unie, a za třetí na předčasném, a proti všem zákonitostem fungování ekonomiky zavedeném euru. Vždyť odjakživa platilo, že se nejdříve buduje stát, a pak následuje jeho měna. Nikoliv obráceně.

Miliardáři, bankéři na Wall-Streetu, šéfové korporací a ostatní, se soustřeďují pouze na konečné kurzy na burze, čtvrtletní zprávy a své roční bonusy. Ekonomický analytik Stiglitz má pravdu v tom, že USA a nejen Spojené státy musí šířit ekonomickou teorii, která bude politicky neutrální a zahrne do svého bádání také životní prostředí, sociální ekonomickou teorii a teorii ekonomického chování všech subjektů trhu.

Čína plánuje do budoucna jakýsi model hybridního kapitalismu, dívá se do budoucna, kdežto americký kapitalismus se vrací jakoby do minulosti. V příští generaci přibude v Číně 300 tisíc obyvatel a Čína dosáhne podle prognóz 1,4 miliardy obyvatel. USA v té době nebude mít víc než 400 miliónů obyvatel. Čínská ekonomika již brzy předstihne americkou a do roku 2040 bude tvořit 40 procent celosvětového hrubého domácího produktu. USA zhruba čtrnáct procent!. K čemu nám však je, Američanům a lidem v Evropě, chtít soutěžit s Čínou? Budeme snad šťastnější? Pořád víc, pořád výkonněji, neustálé inovace, soutěžíme se  snad až k smrti? Dohnat a předehnat!

K čemu povede uznávání pouze jedné jediné hodnoty - konkurenceschopnosti, když to bude znamenat zbídačení obrovského počtu obyvatel bývalé západní civilizace a zániku odpovědnosti za rodinu, společenství, popřípadě obec, kraj, zemi či národ. Jaký smysl a jaké ospravedlnění pro svou existenci bude mít násilně sjednocená Evropská říše, která nebude schopna hájit zájmy svých obyvatel a nevystoupí z kruhu lží, které nám servírují architekti Evropské unie a měnové unie v eurozóně. Evropské vlády možná zachrání euro, ale jeho záchrana bude těžce zaplacena evropskými svobodami, kdysi tak těžce vybojovaným Velkou francouzskou revolucí.

Ještě není úplně pozdě. Ale je za pět minut dvanáct. Ještě se můžeme chopit iniciativy, spojit se, uvědomit si sílu a význam společenských věd pro život nás jedinců, ze kterých ekonomie vychází a ze kterých by vycházet měla, jelikož ekonomie musí na jakékoliv úrovní žít v symbióze ze životním prostředím, sociální spravedlností a obesně prospěšných činností.

Ovšem zatímco pálení knih bylo v 7. století snadnou činností, zničit pyramidy jako hory a jejich strážní Sfingu už ne – i když ji egyptští středověcí malamučtí vládci „amputovali nos“, později to podle dost tuze populární legendy začali připisovat Západnímu Napoleonovi, že prý ji použili za cvičný terč.

Nyní však, jak zjišťuje bahrajnský „šejk šejků“ díky moderním technologiím pyramidy zničit lze. Jediná otázka, která zůstává, je, zda egyptský prezident z Muslimského bratrstva je dostatečně „zbožný“ – tedy, je-li ochoten dokončit proces islamizace, který začal pod vládou prvního islámského dobyvatele Egypta.

Takovýto běh věcí není ani trochu nemožný. Historie je posetá příklady muslimského ničení svého vlastního předislámského dědictví – s čímž začal sám islámský prorok Muhammad, který zničil arabský chrám Ka’ba jeho transformací na mešitu.

Daniel Pipes, který si klade otázku: „Co je to v islámu, co jeho přívržence tak často obrací proti svému vlastnímu odkazu?“ poskytuje řadu příkladů počínaje středověkými muslimy v Indii ničícími chrámy svých otců až po současné muslimy ničící své vlastní ne-islámské dědictví v Egyptě, Iráku, Izraeli, Malajsii a v Tunisku.

V současnosti během toho, co Mezinárodní trestní tribunál popisuje jako možný „válečný zločin“ islámští fanatici ničí dávné dědictví města Timbuktu v Mali – a to všechno za triumfálního islámského pokřiku „Allahu Akbar!“

Mnoho z té nenávisti ke svému vlastními předislámskému dědictví je spjato se skutečností, že muslimové se tradičně neidentifikují ani s tímto či s národem, s kulturou, s dědictvím či s jazykem, ale pouze s Islámským národem – Umma.

V souladu s tím, ač se mnozí Egypťané – muslimové i ne-muslimové – považují za Egypťany, islamisté nemají žádnou národní identitu, identifikují se pouze s islámskou „kulturou“ založenou na jazyku svého islámského proroka „sunna“ – Arabštině. Tento sentiment se jasně odrážel v tom, když bývalý vůdce Muslimského bratrstva Muhammad Akef vyhlásil „Egyptu peklo“, čímž poukazoval, že zájmy jeho země jsou pro islámce podružné.

To dost vypovídá o tom, že takovéto apely se vznáší teď – těsně poté, kdy se člen Muslimského bratrstva stal egyptským prezidentem. Ty samé zprávy, co diskutují o apelech na demolici posledního ze Sedmi divů světa, rovněž uvádí, že egyptští Salafisté na Morsiho apelují, aby z Egypta vyhnal všechny šiíty a baha’isty.

Jinými slovy Morsiho volání po propuštění Slepého Šejka, strůjce terorismu, může být jen vrcholkem ledovce nadcházející troufalosti. Počínaje voláním po legalizace islámského na sexuálním otroctví založeného manželství, přes volání po instituci „mravnostní policie“ až po apely na zničení egyptských i jako hory velikých monumentů pod patronátem Muslimského bratrstva to znamená, že v Egyptě už vytrhli zátku na lahvi a ten džin je už vypuštěn.

Budou všechny ty mezinárodní instituce, kterým stojí za to, aby nahlížely na všechna ta muslimská porušování lidských práv z druhé strany tak, aby to přinejmenším nevypadalo jako „islamofobické“, aby se přinejmenším zmínily, že to vypadá, že Velké pyramidy budou nejspíš pro islám na seznamu příštích cílů k likvidaci, nebo budou skutečnost, že jsou do toho zapleteni muslimové, zase držet v tajnosti – i když budou rovnány se zemí i ty nejstarobylejší symboly lidské civilizace?

z anglického jazyka přeložil Václav Prokůpek

Zdroj: frontpagemag.com,bbc.com, reuters.com, www.vaclavprokupek.cz

V Libyi přinesla taková taktika úspěch a umožnila Baracku Obamovi ušetřit a dát tehdejšímu francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu právo sklidit vavříny „osvoboditele Libyjců od diktatury Kaddáfího“. A nový pán Elysejského paláce, tak horlivě kritizující svého předchůdce kvůli avanturismu ve vnitřních a zahraničních záležitostech, si také našel svoji malou vítězoslavnou válčičku. Předvedené akcenty Paříže jsou zjevně identické, jako v předvečer vpádu do Libye: stejné výroky o neúspěchu politického procesu, výroky o nelegitimitě vlády v Damašku a obviňování Moskvy. Přičemž pokud v případě Libye obviňoval západ Rusko z politické podpory Tripolisu a snahy zachovat si výhodné kontrakty, tak nyní na adresu ruského vedení zazněly závažnější obvinění. USA a Francie očividně jednohlasně rozpráví o dodávkách zbraní z Ruska do Sýrie. Pravda, oficiální představitelka amerického ministerstva zahraničí Victoria Nuland nedokázala srozumitelně novinářům vysvětlit, jaké konkrétní dodávky měla na mysli její šéfová – jestli nové bojové vrtulníky Mi-25, nebo opravené kusy dodané ještě na základě kontraktů z dob SSSR (6). Ruský ministr zahraničí zareagoval operativně: „Žádné nové dodávky ruských bojových vrtulníků do Sýrie neexistují. Veškerá vojensko-technická spolupráce se Sýrií je omezena pouze na předávání obranných zbraní. Co se týká vrtulníků, tak dříve proběhla plánovaná oprava techniky, která byla Sýrii dodána před mnoha lety.“ (7) Dokonce i pozorovatelka amerických novin Washington Post Susan Crabtree byla nucena přiznat, že Rusko „plně podpořilo projekt urovnání, vypracovaný zvláštním představitelem mezinárodního společenství Kofi Annanem“, který předpokládá vyřešit syrskou situaci prostřednictvím dialogu a odmítá ozbrojenou intervenci zvenčí (8).

Je zjevné, že zmíněná obvinění na adresu Moskvy mají za cíl vytvořit pro USA a jejich spojence propagandistické odůvodnění vlastní ozbrojené intervence do syrského konfliktu. Dokonce i zmínky francouzských oficiálních představitelů o Chartě OSN mají demagogický charakter. Vždy její „nejvíce vojenský“ článek 42 zplnomocňuje Radu bezpečnosti OSN „podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, které budou nutné k podpoře nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti“ (9).

Je pochopitelné, že vojenský konflikt v Sýrii – při veškeré jeho dramatičnosti – vůbec nespadá do kategorie „hrozby pro mezinárodní mír a bezpečnost“, o které se mluví v Chartě OSN. Pokud samozřejmě do toho západní velmoci nezavlečou sousední země – především Irán a Turecko.

Podobná situace vznikla i v r. 1999, kdy rozhodnutí OSN, umožňující přerušit vojenskou operaci NATO proti Jugoslávii, byla interpretována západem v jeho zájmu, s cílem opodstatnit přeměnu Kosova prakticky na protektorát NATO. Nejzřetelněji tento názor vyjádřily noviny New York Times, které zdůraznily, že jak ukázaly události kolem Jugoslávie, „bombardování může fungovat“ (10). Za několik dní – již po přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1224, 10. července 1999 – stejné noviny za vědomého zdůrazňování dokumentu OSN sdělily, že rezoluce „činí mírový plán a vojenské operace NATO v Kosovu z pohledu Organizace spojených národů legitimními“ (11). O tom, že „pouze za pomoci letectva je možné dosáhnout vítězství“ v krizích, podobných kosovské, psaly i další vlivné americké noviny Boston Globe, i když přiznaly, že výsledkem bombardování bylo, že z Kosova uprchlo přes milion Albánců (12). Uznávaný anglický vojenský historik a expert John Keegan v této souvislosti zcela opodstatněně poznamenal, že „vítězství dosažené nad balkánskými vojenskými letectvy není pouhým vítězstvím NATO nebo vítězstvím ve jménu „morálky“, kvůli které se válka vedla. Je to vítězství ve jménu nového světového řádu, který Bush ohlásil po skončení války v Perském zálivu“ v roce 1991. „Od této chvíle neexistuje místo,“ pokračoval expert, „jehož obyvatele není možné podrobit stejným mukám, která v posledních šesti týdnech zakoušeli Srbové.“ (13)

O tom, že nyní se i Sýrie nachází na pokraji zahraniční vojenské intervence, jasně mluví šéf britské diplomacie William Haig. Podle jeho osobního doznání mu situace v Sýrii „nyní spíše připomíná Bosnu v 90. letech, než Libyi v loňském roce“, kdy svět stejným způsobem bojoval za to, aby účinně odpověděl na velkou válku“ (14). Nicméně je dobře známo, že v pravý čas se Bosna a Hercegovina stala prvním příkladem ozbrojeného vměšování se NATO do regionálních konfliktů za podpory jedné ze stran -- tehdy bosenských muslimů. Jednalo se o realizaci stejného geopolitického scénáře „přetvoření“ strategicky důležitých oblastí ve prospěch západu, který byl později realizován v Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Libyi,

Podobný vývoj událostí věstí, že vnitrosyrská krize přeroste v plnohodnotný regionální konflikt, ve směru výhodném pro USA a jejich spojence. Bezděky tak tane na mysli vyjádření vlivného amerického diplomata doby studené války George Keenana. Když kdysi dával pokyny americkému diplomatickému sboru v zemích latinské Ameriky, mluvil o „nutnosti jednat v souladu s pragmatickým uvažováním“, včetně „ochrany amerických zásob surovin“ (15).

„Přetvoření“ celého prostoru severní Afriky a Blízkého východu v pravou chvíli umožní USA a jejich spojencům zlikvidovat nepohodlné režimy, dostat pod kontrolu strategicky významný region a zmocnit se vlivových pák na světovou politiku – včetně oblasti ropy. A nutným propagandistickým důvodem, v naprostém souladu s výše uvedeným kritériem Williama Haiga, se stanou historky o novém „hromadném masakru“ v Sýrii, jako byly nedávné šokující záběry z Houla. Okolnosti této tragédie nebyly doposud vyjasněny, což však západu nebrání v tom, aby z tragédie obviňoval vládu v Damašku.

To vše v historii tak zvaných „humanitárních operací“ západu a NATO již bylo – konkrétně v kosovské vesnici Račak 15. ledna 1999. V této vesnici, za použití civilistů jako lidských štítů, zaujal pozice velký oddíl albánských separatistů. Po jejich odmítnutí složit zbraně začala srbská policie operaci s cílem neutralizovat teroristy, a jako svědky si pozvala filmový štáb americké agentury AP a předem otevřela koridor pro odchod poklidných obyvatel. Američtí reportéři nejen celou operaci natočili, ale informovali také o likvidaci několika desítek bojovníků, oblečených do americké uniformy a ozbrojených moderními zbraněmi západní výroby. Mezi mrtvými byli také tři polní velitelé – američtí občané, kteří se dostali do Kosova prostřednictvím nevládní organizace „Lékaři bez hranic“. Mezi civilisty žádné oběti nebyly.

Nicméně vůdci teroristické Kosovské osvobozenecké armády tvrdili, že jugoslávská armáda a srbská policie provedly masovou popravu civilního obyvatelstva. Podobné vývody sdělil do Washingtonu a Bruselu i rychle na místo přispěchavší šéf ověřovací mise OSCE a veterán rozvratných operací CIA v latinské Americe William Walker. Právě Walkerova zpráva se stala základem pro to, aby NATO začalo poprvé mluvit o nutnosti použití síly proti Jugoslávii. „To, co se vytvářelo před mýma očima, mne umožňuje bez zaváhání nazvat spatřené jatkami, zločinem proti lidskosti,“ řekl Walker, přestože nebyl bezprostředním svědkem událostí, a dokonce ani nepovažoval za nutné počkat na všestranné šetření (16).

Verze Walkera a KLA byly v té době vysílány hlavními západními stanice, kdy reportáže připravené americkými reportéry přítomnými na místě, zpochybňujícími takovou interpretaci, byly rychle staženy z vysílání. V důsledku toho srbští a nezávislí mezinárodní experti na patologii provedli vlastní šetření, které ukázalo, že 40 těl nalezených v okolí Račak neslo stopy prachu a charakter zranění svědčil o tom, že byli zabiti v boji. Tomu odpovídající informace byly odvysílány stanicí BBC večer 19. ledna 1999 pod titulkem „V Kosovu žádný masakr nebyl“ (17). Nicméně kafemlejnek „humanitární intervence“ byl v té době již spuštěn. Tři dny po Walkerově zprávě tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albright sdělila, že v důsledku „masakru civilistů“ v Račak musí být proti Jugoslávii okamžitě provedena rozhodná vojenská akce.

Podle dostupných informací se předpokládala realizace přesně stejného vývoje událostí po informování o tragédii v syrském Houla. Nicméně do věci vstoupilo několik faktorů – od neshod v řadách západní koalice a syrské opozice, po odmítnutí pozorovatelů OSN nacházejících se v Sýrii zveřejnit Washingtonem a Bruselem připravené závěry. V této situaci je možné očekávat buď informování o „senzačních nálezech“ již během dodatečného šetření událostí v Houla, nebo šokující sdělení o další podobné tragédii, ze které USA, Francie, Británie a jejich spojenci okamžitě obviní Damašek a budou požadovat od Rady bezpečnosti OSN schválení vojenské operace podle libyjského vzoru, a v případě ruského nebo čínského veto provedou tyto akce jednotkami NATO a LAS.

zdroje: fond.ru, zvedavec.org, vaclavprokupek.ano2012.txt.cz, přeložil Václav Prokůpek

Obě skupiny zabraly severní část Mali na konci března, kdy v zemi došlo ke státnímu převratu. Jednotky maliské vlády pak byly nuceny uprchnout na jih. Území, které vzbouřenecké skupiny obsadily, rozlohou zhruba odpovídá Francii.
„Ano, je pravda, že dohoda byla podepsána. Islámská republika Azawad je nyní nezávislých svrchovaným státem,“ prohlásil pro agenturu AP vůdce hnutí Azavad kolonel Bouna Ag Attayoub v malijském Timbuktu. Za osvobozeneckým hnutím Azavad stojí sekulární tuarežští separatisté. Ansar Dine vyznává ultrakonzervativní salafistickou formu islámu a má vazby na teroristickou síť Al-Káida.
Mezi oběma skupinami až dosud vládly neshody, protože hnutí Ansar Dine v zemi chtělo zavést islámské právo šaría. Hnutí Azawad se tomu až dosud naopak bránilo. Hnutí Ansar Dine ještě nedávno uvádělo, že je proti tomu, aby na severu Mali vznikl nezávislý stát.
Dohoda mezi oběma skupinami by mohla zkomplikovat snahu mezinárodního společenství situaci v Mali stabilizovat. Po březnovém převratu v zemi stále vládne chaos. Od převratu ze severní části Mali uprchlo přes 300 tisíc obyvatel. Regionální sdružení ECOWAS (Hospodářské společenství západoafrických států) slibovalo, že do země vyšle 3 tisíce vojáků jako pomoc Malijcům při získávání zpět severní části státu, ale až do současnosti žádné regionální vojenské síly do Mali nedorazily.

Zdroj: Agentura AP.com, www.vaclavprokupek.cz, vaclavprokupek.ano2012.txt.cz